Každý umělec, ať spisovatel, malíř či skladatel, byť nadán sebevětším géniem, vychází nutně ve své tvorbě z poznatků, kterých dosáhli jeho předchůdci, pokračuje v práci na stále budované katedrále uměleckého projevu tvořené jimi po generace, na jejímž konci stojí právě on a jejíž stavbu ani on nedokončí, nýbrž bude pokračovat dalšími "stavitely" stále do výšky k věčné schvále "milého Pánaboha", jak by jistě podotkl Anton Brucker.

S vědomím toho by nebylo spravedlivé, abychom se obdivovali umění Richarda Wagnera a přitom si nepřipustili, že hudební řeč, jejíž vrchol Wagnerovo dílo tvoří, byla přirozeným vyvrcholením snah několika generací skladatelů. Bezprostřední vliv na vznik hudebního dramatu tak měla německá romantická opera, představovaná především Carlem Mariem von Weberem a Heinrichem Marschnerem. Abychom mohli porozumět cílům a charakteru hudebního dramatu, je nutné se seznámit především s těmito skladateli, kteří stojí v pozadí jeho vzniku a kteří jsou také vlastně spoluautory Wagnerovy hudby.

Heinrich Marschner je stejně jako Wagner synem Saska. Narodil se v nám velmi známém městečku u českých hranic - Žitavě. Nepatří ke skladatelům obdařeným vrozeným géniem, který by již od malička ukazoval na "zázračné dítě", jakým byl například Mozart. To však v žádném případě neznamená, že by schopnosti vypěstované důkladným studiem a vůlí ovládnout hudební zákony vážily méně než vrozený talent, který není nutno v tak velké míře rozvíjet a že takoví skladatelé nedokáží vytvořit díla velké umělecké hodnoty. Neplatí to pro osobnost Marschnerovu a už vůbec ne pro Wagnera, pro který je právě vůle k uvědomělému "ovládnutí" hudby natolik typická.

Marschner se tak věnoval nejprve studiu práv v Lipsku. Jeho láska k hudbě a zaujetí romantickým hnutím však zcela převládla na vidnou rutiny úřednické kariéry a za pomoci kantora svatého Tomáše J. G. Schichta se dále vždělával v hudebních disciplínách. Po dokončení vzdělání působil nejprve na Slovensku jako kapelník a učitel hudby v bohatých aristokratických rodinách.

Zlom v kariéře znamenal příchod do Drážďan v roce 1820, kde se o čtyři roky později stal ředitelem drážďanské opery. Po cestách Evropou vedl krátkou dobu lispký divadelní orchestr a od roku 1831 se stal dvorním kapelníkem v Hannoveru, kterým byl 28 let, téměř až do své smrti v roce 1861. Zemřel téměř zapomenut, stejně jako jeho vrstevník Albert Lortzing. Oba spojuje bohužel také stejný osud jejich děl. Neprávem.

Pravdou sice zůstává, že Marschnerovy předehry upomínají z části a Webera, avšak jeho instrumentace a melodika je právě tak barvitá, rozmanitá a poutavá jako Weberova a v jeho díle najdeme občas i překvapivé novoty harmonické. Celkově hodnotím Marschnerova vrcholná operní díla (Hans Heiling) jako svrchovaná umělecká díla, vyznačující se přirozenou ušlechtilou citovostí a upřímností výrazu, jaká například Verdiho operám často zcela chybí.

Heinrich Marschner je autorem pěti romantických oper (Hora Kyffhäuser, Jindřich IV. a D'Aubigné, Dřevěný zloděj, Vampýr a Hans Heiling), z nichž poslední - Hans Heiling - je nejvýznamější. Její děl se zakládá (stejně jako u Čarostřelce!) na lidovém vyprávění z Čech, v tomto se jedná o pověst o králi duchů z oblasti Slavkovského lesa a okolí Lokte. Této opeře bude věnován samostatý článek na těchto stránkách, neboť se jedná o dílo nesmírně zajímavé, krásné a také díky svému libretu a námětu i dnes plně životaschopné. Skladatel jakožto bytostný romantik dokázal skvěle charakterizovat lidovými melodiemi venkovské prostředí, jehož protějšek tu tvoří pochmurný svět duchů.

Pokud se ptáme po Marschnerovu vlivu na tvorbu Richarda Wagnera, pak musíme konstatovat, že žádný jiný skladatel ho formálně tolik neovlivnil jako právě Marschner, hodnotíme-li Wagnerova vyspělá díla. Wagner Marschnerovy opery dobře znal, dirigoval je a mnoho reminiscencí v jeho vlastních dílech upomíná na Hanse Heilinga nebo Vampýra, a to zvláště v Bludném Holanďanu, překvapivě ale také výrazně později (Siegfried!).